Pippo zatím zuby nevycenil

RECENZE > Komiks Pippo a Zlatý brouk má jeden nečekaný nápad, který bohužel do mdlého příběhu promluví příliš pozdě. I to je důvod, proč je samotná myšlenka na komiks od Kateřiny Bažantové svůdnější než výsledný sešit ze třetí série Brutta.

Historka o psím detektivovi Pippovi, kterého ředitel opery pověří, aby čenichal kolem hvězdné pěvkyně Divy Lídy, má překvapivě málo společného s noirovými filmy nebo drsnou školou, přestože se tak prezentuje.

Detektivové a soukromá očka běžně vedou břitké dialogy a kromě whisky je z nich cítit, že si o ně život otřel obě podrážky. Při vyšetřování se řídí především zkušenostmi a selským rozumem, volí neotřelá přirovnání a také sarkastické poznámky známé jako wisecracks. Člověk tak hrdinům visí na rtech stejně jako cigareta, jejíž kouřové stopy souloží se záblesky světla a společně plodí hutnou atmosféru, pocit osudovosti a erotické dusno. Jako kdyby na jediném případu závisela existence celého vesmíru, jako kdyby polibek od rudé rtěnky dokázal tavit poklopce a propalovat kapoty Cadillaců.

Specifické rysy žánru se ve Zlatém broukovi lehce pošimrají, stejně povrchně se klouže po charakteristice postav. Pippo to celé polopaticky odvypráví sám, téměř bez dialogů. A chybí mu silná femme fatale neboli dáma, pro kterou se zabíjí.

Mezi „hard-boiled“ a komiksem přitom už dlouho trvá krásné přátelství. Ve 30. letech byly nesmírně populární stripy s Dickem Tracym a pulpové magazíny, v nichž můžeme hledat kořeny maskovaných mstitelů/superhrdinů. Do jednoho takového s názvem Black Mask přispívali velikáni jako Raymond Chandler, autor Phila Marlowa, nebo Dashiell Hammett, který vymyslel Sama Spadea a coby scenárista stál ve 30. letech u zrodu komiksu Secret Agent X-9. Jeho kreslíř Alex Raymond pak po válce přišel se soukromým detektivem Ripem Kirbym, u EC Comics začaly vycházet magazíny jako Crime SuspenseStories ovlivněné Cornellem Woolrichem nebo Jimem Thompsonem. Cosi ze Spadea a Marlowa v sobě má i Spirit Willa Eisnera.

Několik moderních pokračovatelů známe i z českých překladů: Evropský pohled na věc nabídl Blacksad, Sin City patří v tuzemsku k nejznámějším komiksům vůbec. Drsnou školu navštěvuje Batman (Dlouhý Halloween, Temné vítězství), vloudila se i do ne-tak-superhrdinských příhod Daredevila od Briana Michaela Bendise nebo Kapitána Ameriky psaného Edem Brubakerem. Jeho opus Criminal vydává tento týden BB/art, zatímco progresivnější mix noiru a nadpřirozeného hororu Fatale právě boduje za oceánem. Dal by se zmínit i derivát Scalped odehrávající se v indiánské rezervaci. K inspiračním zdrojům jeho scenáristy Jasona Aarona odkazují jména hlavních postav: Dashiell Bad Horse podle výše zmíněného klasika a Carol Ellroyová po vzoru současného autora Jamese Ellroye (L. A. Přísně tajné). Obecně by výčet mohl pokračovat dál a dál napříč médii, až k filmovému a knižnímu kánonu, až k české parodii Mazaný Filip nebo detektivkám Jaroslava Velinského, v nichž operuje „český Marlow“ Ota Fink. Podstatné je to, že vlivy noiru či drsné školy můžou nabývat spoustu podob a počin Pippo a Zlatý brouk není a priori špatným komiksem kvůli tomu, že by se odchyloval od nějakého „nejlepšího“ směru nebo porušoval zavedená pravidla.

Pokud však čtenář z nepřeberné nabídky filmů, knih nebo komiksů s podobnou tematikou něco zná, srovnání se těžko ubrání. Což není dobře pro Pippa, který se představuje jako suchar. Za celou dobu nedá ani nedostane ránu, mluví jako z nedělní školy (Totálně jsem se v davu napomádované smetánky ztratil. Nikdy bych to na sebe neprozradil, ale tento fakt je zásadní pro příběh, který vám chci vyprávět.) a o žádný wisecrack se ani nepokusí. Asi není fér srovnávat ho hned s Johnem Blacksadem nebo s temnými rytíři ze Sin City, ale ti alespoň vědí, co je to vášeň a zarputilost. Pippo vyšetřuje tak, že si dá panáka, projde se a dojde na nákup…

Jako vypravěč Pippo trpí doslovností v pokročilém stádiu. Vnitřním monologem popisuje, co vidíme všichni, aniž by přidával nějakou vrstvu nebo subjektivní pohled. Pardon… Právě mi zvoní telefon a u toho přehnaně poskakuje sluchátko nad vidlicí telefonu v doprovodu trojitého zvukového efektu Crrrrrrr. Kdosi Divu bleskurychle omámil a unesl pryč ze scény, pod rouškou tmy, před zraky všech… a na panelu vidíme, jak Divu kdosi mámí a unáší pryč ze scény. Na schodech před mým domem seděla samotná Diva Lída a čekala na mne! a z obrazu vyčteme, že Diva Lída sedí na schodech a čeká na něj.

Zažloutlým stránkám a fikčnímu vesmíru Bark Empire stylizovanému patrně někam na přelom 40. a 50. let nelze upřít retro estetiku, ale tu má sám o sobě i seriál Vyprávěj. Například v Blacksadovi antropomorfní zvěřina živě gestikuluje, máchá rukama, procvičuje všechny mimické svaly a zabydluje detailní a barvitý svět povědomý z animovaných filmů od Disneyho. Jenže to všechno je posunuté ještě k dobovým snímkům s Humphrey Bogartem. Frank Miller proti tomu jde až na dřeň noiru, ikonické obrazy vytesává z masivních kvádrů černé a bílé, celé Město hříchu obklopuje pomyslnými žaluziemi, které roztahuje podle toho, kde chce vytvořit ostrý přechod stínu a světla. Nijaký Pippo se hodí do svého nijakého světa, jehož zákonitosti zatím můžeme jen tušit.

Styl Bažantové je často realistický, auta i Pippova tvář vypadají jako překreslené fotografie. Šmrnc a nadsázku jim dodávají barvy, tlustá obrysová linka a šrafa, která dohání dramatickou atmosféru tam, kde ji nedokáže vytúrovat zápletka nebo titulní hrdina. Ten se nejlepším přítelem čtenáře nestane také proto, že skoro nemění výraz a neprojevují se na něm emoce. Neštěká, nekouše, necení zuby, jenom znuděně prochází městem Dogtown, takže si člověk užije víc poker faceů než na pejskařských olejomalbách C. M. Coolidge. Bažantová je výtvarnice s jasným rukopisem a na jednotlivé obrazy se dobře dívá. Když však mají panely táhnout za jeden provaz, počínají si těžkopádně. Spíše přímočaře ilustrují text, než aby vyprávěly, nastolovaly náladu nebo tempo.

Celý děj zabírá 54 panelů (autorka pracuje s velkými širokými plochami a je tu několik celostránkových výjevů připomínajících její plakáty), což není mnoho prostoru pro rozjetí scén nebo souvislých sekvencí. Přitom spoustu místa vyplňují repetitivní záběry – v devíti vinětách se objevuje přesná kopie Pippa, který je ke čtenářům otočený zády (viz přiložené ukázky). Jeho hlavu devětkrát uchopil kurzor myši a přimontoval ji do situací, kdy na něco kouká, s někým mluví nebo se vzdaluje kameře. Totožné záběry mohou mít svůj účel u stripových seriálů, jako jsou Red Meat nebo Pandemonium aneb Dějiny sousedství, kde naznačují plynutí času nebo obecenstvo napínají před ironickou pointou, v případě Pippa vyvolávají spíš dojem něčeho odbytého.

Pippo a Zlatý brouk připomíná méně podařené české filmy tím, že mu chybí dramaturgie. Má být pouze prologem k delšímu příběhu, ale ubližuje mu právě samostatné vydání. O mnohém také vypovídá, že nejdřív vznikly všechny kresby a poté k nim přibyl konkrétní text, jak se psalo při představování třetího Brutta. V tomhle případě mohlo být účinnější, kdyby se Bažantová postupně sžívala s formou komiksu ve fanzinech nebo sbornících. Vždyť vlastní sešit či knihu ještě nemají ani Tomáš Kučerovský, Václav Šlajch nebo Petr Včelka. A naopak Dan Černý nedávno odvedl ve Fanoušově stostránkové Továrně zkázy profesionální práci, k níž vedla cesta přes menší střípky.

Snad Kateřinu Bažantovou inspiruje a pozitivně nakopne i pobyt ve Francii, kde nyní žije, a Pippo se vrátí v masitém komiksu. Třeba psímu detektivovi ještě dorostou koule.

Brutto #7: Pippo a Zlatý brouk
Kateřina Bažantová
Labyrint, 2012