RECENZE > To tenkrát bylo léto 1957 a jistý Pierre Culliford seděl s jistým André Franquinem u oběda. Ti dva pánové měli dovolenou a užívali si nepracovní atmosféry, když náhle idylu překazil nedostatečně osolený (nebo opepřený, to už nikdo neví) pokrm. Pierre požádal svého přítele: „Podej mi šmoulu.“ André na nechtěné přeřeknutí pohotově zareagoval: „Až došmouluješ, šmoulni mi to zpátky.“

André Franquin byl legendárním kreslířem komiksu Spirou a Fantasio a Pierre Culliford, jehož malý bratránek nedokázal správně vyslovit jeho jméno, a tak mu říkal Peyo, duchovním otcem modrých skřítků, které zná dnes celý svět.

Šmouly pochopitelně známe dobře i my a to nejen z populárního televizního seriálu, na kterém ulítává tuzemská mládež od roku 1990 až dodnes, ale i z komiksů. První u nás začal vycházet v časopise Ohníček a poté už si ustlal ve vlastní sešitové řadě. V roce 1991 nakladatelství Madách zariskovalo a vypustilo na knižní pulty dokonce samostatné šmoulí komiksové album s názvem Černí šmoulové, po kterém teď znovu sáhl Albatros. Čím je právě tahle knížka zvláštní?

Není žádným tajemstvím, že právě toto album složené ze tří příběhů (Černí šmoulové, Létající šmoula a Lovec šmoulů) otevírá celou populární šmoulí sérii, která má v současnosti nějakých třicet dílů. Původně se modří pidimužíci objevili jen jako vedlejší postavičky Peyovy fantasy série Johan a Pirlouit, kde je přivolávala kouzelná flétna. A čtenáři si je natolik oblíbili, že si přivolali jejich samostatná dobrodružství. Yvan Delporte tedy napsal několik kratších dobrodružných scénářů, Peyo je nakreslil a od roku 1959 je natěšení čtenáři vesele kupovali. Začala tak nejen veleúspěšná komiksová série, ale především fenomén, jehož popularita neutichá. A to už je Peyo jednadvacet let na onom světě.

Klasika v novém provedení

Albatros nám nabídl zatím čtyři ze šestnácti alb kreslených Peyovou rukou (po autorově smrti se na Šmoulech vystřídala řada jiných kreslířů v čele s jeho synem Thierrym) – Příběh šmouly mrněte, Šmoulí olympiádu, Šmouloplán a nyní Černé šmouly. V posledně jmenovaném můžeme pozorovat začátky celé mytologie. Jednotlivé modré skřítky nelze zatím od sebe příliš rozeznat, jejich charaktery (Šprýmař, Mrzout, Ješita, Smolař a tak dále) se teprve rodí (nebo zrodí), Šmoulinka ještě chodí po houbách a také se dovíme, proč se vlastně se šmouly zapletl Gargamel.

Všechny tři příběhy v albu jsou scenáristicky brilantní, vygradované a jemnými vtípky mírně propojené a zabalené do oku lahodící zručné kresby. Co také jiného čekat od klasiky. Neztrácejme proto čas a prostor vychvalováním mnohokrát vychváleného a pojďme se vrhnout na zajímavější téma: Jak si s Černými šmouly Albatros poradil, je nové vydání lepší než to z roku 1991?

Albatros představuje restaurované a počítačem vybarvené kresby. Ne každý je sice příznivcem digitálního kolorování, je ale pravda, že barvy ctí originál a jsou daleko přesnější bez přetahů. Ve starém vydání se často linky ztrácely, barvám chyběla vyrovnanost, vypadávaly nebo nectily hranici linií. Zkrátka stará škola. Jedna nula pro Albatros. Okřídlený nakladatel také vede v letteringu (je víc komiksový než tehdejší arial, bůh ví proč tolik populární v komiksech) a v doprovodných textech o autorovi a o vzniku modrého nárůdku v podvlíkačkách a frygických čapkách.

GRRA! versus ŠŇAP!

Vyrovnanější to začíná být v překladech. V roce 1991 překládala Hana Kubánková, nejnovější vydání mluví češtinou Michala Lázňovského a Tomáše Vondrovice. Jako celek vychází oba překlady téměř nastejno, přesto má mírně navrch dáma. Nakažení černí šmoulové například v aktuálním vydání křičí nezajímavé GRRA!, zatímco paní Kubánková jim vložila mezi zuby znělejší ŠŇAP! To je dokonce i daleko bližší originálnímu GNAP!. Vzhledem k tomu, že tato citoslovce zabírají téměř třetinu alba, nejedná se o malichernost.

Pánové také v Létajícím šmoulovi (druhý příběh) zmiňují Šmoulinku, což ale vzhledem k časovému zasazení příběhu není možné, protože Šmoulinku stvořil Gargamel až později (konkrétně ve třetím albu s názvem Šmoulinka).

Podivná je také bublina na straně 35 v prvním panelu. Šmoula úplně vlevo bez předchozí souvislosti říká: „Tenhleten můj nový vynález…“ A jiný šmoula tlačící veliký katapult mu odpovídá: „No jo…“ Čtenář nabude dojmu, že první bublinu vypouští hlavní hrdina příběhu – šmoula, co chce létat, a současně konstruktér katapultu. Ten ale stojí vepředu a ukazuje, kudy šmoulové mají katapult tlačit. Řešení ovšem nenabízí ani starší překlad s dialogem: „Všechno, co se najde, všechno to stejně…“ „Ach ano!“ Nejspíš zde byla nějaká těžko přeložitelná slovní hříčka, ale na to by nám dal odpověď jen originální francouzský text.

V Lovci šmoulů mám pak ještě maličký problém se šmoulovičníkem, který mají šmoulové prý nejraději. Každý přece ví (dokonce i překladatelka prvního českého vydání), že šmoulové milují červené jahůdky. Jinak ale oba překladatelé odvedli dobrou práci a místy je znát i mírná jazyková hravost.

Albatros představuje šmoulí klasiku v důstojné podobě a vzhledem k nadprůměrné látce, kterou si tentokrát vybral, se rozhodně jedná o album, které by nemělo chybět v žádné knihovně milovníka frankofonních komiksů. Znalec si bude lebedit ve studiu kresby raných (nebo spíš pozdně raných) šmoulů, v jejich původním uniformním společenském rozvrstvení téměř bez individualit, či v netypickém řádkování panelů (pět řádků na stránku). A laik (třeba dítě slavící cokoliv, k čemu se dostávají dárky) si užije nestárnoucí dobrodružství, s hromadou napětí a humoru.

Šmoulové: Černí šmoulové
scénář Yvan Delporte, kresba Pierre Culliford
Albatros, 2013, 64 stran, 149 korun
záznam v ComicsDB