ANKETA > Místo záplavy novinek přinese rok 2014 zřejmě dobrou příležitost k dohnání restů, ať už jde o komiks domácí, nebo zahraniční. S orientací v nabídce minimálně za uplynulý rok by opět ráda napomohla tradiční anketa Komiksária. Ohlédli jsme se za nejlepšími domácími komiksy, překladovými tituly, největšími událostmi, zahraniční produkcí i za tím (nej)horším, co rok 2013 přinesl.

Letos přispěli (byť ne ve všech kategoriích) Martin Foret, Michal Jareš, Pavel Kořínek, Milan Krejčí, Pavel Mandys, Tomáš Prokůpek, Martin Přibyl, Lukáš Růžička, Jan Samohejl, Jakub Sedláček a David Zachoval. Příští rok snad zazní i ženské hlasy.

Všechny části ankety najdete postupně zde.

MARTIN FORET
U překladových komiksů jsem se nestihl dostat ke všemu, k čemu bych chtěl, a třeba u superhrdinů (a tím myslím hlavně Batmana) toho vyšlo hodně, aniž bych měl čas se zorientovat, co z toho je zajímavé a co (pod)průměrné. Takže u mě bodovala spíše evropská tvorba. Svoboda! je přesně to, co mi na českém trhu chybí nejvíc – zajímavý, řemeslně precizní evropský mainstream, zde navíc s námětem pro tuzemského čtenáře obzvláště atraktivním. Podobných komiksů bych snesl ročně i desetkrát tolik… Profesorova dcera je proti tomu docela úlet, na který musí být nálada, ale nějak mi to vyšlo, tak jsem taky spokojený.

Jelikož mě baví různá využití komiksu na poli „netypických“ žánrů, mám rád komiksové cestopisy Guy Delisla a jeho přesun do geograficky bližších teritorii mi v jeho poslední u nás vydané knize Jeruzalém: Rok v rozděleném městě přišel osvěžující. Spíše experimentálním kouskem, u kterého jsem rád, že jsem ho neminul, je adaptace Bernhardových Starých mistrů od Nicolase Mahlera. Člověk se do toho musí dostat, nejde to hned, ale pak to funguje a je to příjemné.

Potěšilo mě, že se Crew ujala Lucifera Mika Careyho, a loňský rok tak přinesl po delší pauze další dva svazky. O co je tahle série skromnější než Gaimanův Sandman, od kterého se odspinoffila, o to mě baví víc…

MICHAL JAREŠ
Jak už jsem zmínil, ten loňský rok se nějak nepovedl. Voláme Svoboda!. Ale mám skoro dojem, že ten blázinec vydržím s Macanudem, Liberty Meadows # 1: Ráj a s Hej, Buddy!. Chtělo by to nějakou nehysterickou, chytrou a černobílou zábavu.

PAVEL KOŘÍNEK
Restartovaný Batman od Scotta Snydera a Grega Capulla je nejen dost možná nejlepším komiksem celého New 52, ale po mnoha letech asi i nejvýraznějším novým Batmanem vůbec (a nic na tom nezmění ani trochu přeceňovaný Morrison, který v posledních letech stále víc a víc poskakuje po hranici mezi mystikou a magorií). Z amerického mainstreamu (či „krotké“ alternativy) pak potěšily i Planetary, dokončení Mooreova Bažináče či obnovené Mýty. „Guilty pleasure“ zastoupí poslední Pupíky, stripy zachrání Calvin a Hobbes i Macanudo. Bohužel stále vzácnější hlasy odjinud – jak chybí nám Mot, jak chybí – zachraňují alespoň Mahlerovi Staří mistři a Sfarova a Guibertova Profesorova dcera.

MILAN KREJČÍ
Frank Miller a Geof Darrow – Drsná škola, Alejandro Jodorowsky a Milo Manara – Borgia, Kris a J. D. Pendanx – Svoboda!.

PAVEL MANDYS
Dvakrát z úplně jiných pólů: úchvatné dílo je Borgia, i když cílí na první signální a má všechny rysy brakové literatury, udělané ovšem s takovým zaujetím a kreslířskou bravurou, že tomu nejde odolat. A naproti tomu nenápadná adaptace Starých mistrů rakouského moderního klasika Thomase Bernharda od jeho o dvě generace mladšího krajana Mawera, která naopak vyžaduje velmi pozorné čtení, ale zato jej odmění vynalézavým humorem.

TOMÁŠ PROKŮPEK
Kapku nestíhám, tak jsem si nejvíc užil ultrakrátké formy – Macanudo a Calvin a Hobbes nemůžou zklamat.

MARTIN PŘIBYL
Zabodoval Ultimátní komiksový komplet, že se vůbec uchytil. V dobrém marvelovském mainstreamu se našlo i pár perliček, jako například Thor: Znovuzrození či Daredevil: Zmrtvýchvstání. Trafiková distribuce i cena sice podpořily BB/art ve vytváření národních komiksových rezerv, ale z dlouhodobého hlediska to špatně dopadnout nemůže.

Ale aby BB/art tolik netrpěl, tak si určitě kupte jejich Batmana a Robina, kteří vám předvedou skvělou jízdu Gothamem.

LUKÁŠ RŮŽIČKA
Planetary je jednou dlouhou a zábavnou přednáškou Warrena Ellise – vykládá, jak sám vnímá vývoj popkultury, brakového čtiva a především (super)hrdinského komiksu ve 20. století. Interpretuje si Fantastickou čtyřku (jako elitářské padouchy, kteří se světem nedělí o převratné objevy z paralelních dimenzí) nebo se vyrovnává s vlivem Alana Moorea na superhrdiny a Vertigo: Jack Carter aka Mooreův John Constantine umírá a znovu se rodí už jako Spider Jerusalem z Ellisova Transmetropolitanu. Planetary se klidně mohla jmenovat série článků na Ellisově blogu, ale vznikl místo toho stylový komiks s kresbou Johna Cassadaye. Naštěstí.

Interpretacím a nedořečenosti se nebránil ani Ellisův kolega Brian Azzarello v sérii Hellblazer, kterou pojal jako depresivní noir. V knihách Potopa a Popel a prach nevychází největší zlo z magie a nadpřirozena, ale z lidského nitra, a Constantinova kouzla jen tušíme. Možná se ukrývají ve všudypřítomných stínech a odrazech (ve skle, ve zpětném zrcátku), které během celého Azzarellova snažení i vizuálně naznačovaly, že tady doslovnou pravdu jen tak nespatříme.

Z dalších zajímavých titulů a pokračujících sérií už jen abecedně: Batman: Soví tribunál a Soví město, Bažináč, Death Note/Zápisník smrti, Drsná škola, Jeruzalém: Rok v rozděleném městě, Kůstek, Liberty Meadows, Mýty, Sláine: Poklady Británie, Zámek a klíč: Hlavohrátky. Z Ultimátního komiksového kompletu dva kousky spojené s Frankem Millerem, tedy Wolverine a Daredevil: Zmrtvýchvstání, z okrajů a pomezí pak Edward Gorey a Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy.

JAN SAMOHEJL
Líbila se mi Drsná škola. Zajímavým zážitkem bylo se znovu ponořit do staronového Kameňáku Alana Moorea, který jsem naposledy četl v černobílé verzi na pokračování v Crwi na konci devadesátých let. Závěr mě i po letech dokonale dostal.

JAKUB SEDLÁČEK
Obávám se, že v souvislosti s loňskou překladovou sklizní superlativ „nejlepší“ nemůžu použít, ale uvedu aspoň tři komiksy, které mě z nějakých důvodů zaujaly. Velkoformátové album Svoboda! vizuálním stylem, především prací se světlem a s barvami. Druhý díl Zámku a klíče, s českým podtitulem Hlavohrátky, mrazivými scénami s tělesnou manipulací, za něž by se nemusel stydět ani David Cronenberg (nebo Miloš Macourek). A grungeově nihilistický soubor Hey, Buddy! excentrickou kresbou, byť místy značně nepřehlednou.