Ženy ve válce: Bitevní pole má Ennise, Grand Duke zase neuvěřitelnou kresbu

grand_duc_uvod

RECENZE > UKÁZKY > V srpnu 1942 se valili Němci ke Stalingradu, tankisté už viděli dým stoupající z centra města. Náhle se první sled dostal do prudké palby protiletadlových děl. Obsluhy, které měly střežit nebe, sklopily hlavně a pálily do Němců. Postup se zadrhl. Zkušení fronťáci se ale automaticky stáhli, přeskupili a nově zaútočili na asi třicítku palpostů. Bojovalo se zuřivě, hodiny. Baterie jedna za druhou umlkaly. Když je Němci dobyli, zjistili, že tam žádní skuteční obránci nejsou – proti nim stály jen ruské gymnazistky z 1077. protiletadlového pluku. Měly jen pomáhat s obsluhou, ne bojovat. Chlapi ale byli zapotřebí jinde, tak za to holky vzaly po svém.

Výjimečná událost? Ne na východní frontě. Každá „vlastenecká válka“ končí tím, že bojuje a střílí vše, co má ruce a nohy. Takže i ženy a dívky. A právě ten kontrast ženské křehkosti i zranitelnosti a chladných zbraní i brutality je přitažlivý. Objevuje se i ve dvou válečných komiksech: V Bitevním poli od Gartha Ennise a v The Grand Duke s fascinující kresbou Romaina Hugaulta.

Mladé Rusky bojovaly i ve vzduchu. Létaly na zastaralých dvojplošnících, které byly výrazně pomalejší než messery a fockewulfy, takže se ve vzduchu nesestřelovaly snadno. Taktika byla prostá: posádky vypnuly motor a klouzavým letem se za tmy snesly nad německé kolony a tanky. Shodily bomby a začal zoufalý úprk. Němcům zvuk tichého klouzavého dřevěného letounu začal připomínat košťata ježibab, tak jim dali název Nachthexen, noční čarodějky. Ruské pojmenování lze přeložit spíše jako noční vědmy.

Jedna z nich, Naděžda Popovová, začala létat ve dvaceti. Za tři roky nalétala 852 bojových misí (rekord za jednu jedinou noc činil 18 startů) a byla mnohokrát sestřelena. Nikdy však neutrpěla vážnější zranění a zesnula v téměř dvaadevadesáti loni v červenci. Některé její spolubojovnice zvládly přes tisícovku letů. Čtyřicet dvoučlenných posádek sesypalo na hlavy nacistů tři tisíce tun bomb a nalétalo 23 tisíc misí.

Severní Ir (naštěstí) nezapomněl…

To si říká rovnou o komiks nebo film. Snímky už vznikly, třeba Letka čarodějek z roku 1981 a seriál Nočnyje lastočki před dvěma lety. Takže zbývaly ty komiksy…

Severoirský komiksový scenárista Garth Ennis, rodák z Holywoodu poblíž Belfastu, se o nočních pilotkách dozvěděl ještě jako kluk kolem roku 1979, a to z komiksu Johnny Red, který vycházel v britském týdeníku Battle. Tam se sice mihly jen epizodicky, ale zrno dopadlo na úrodnou půdu.

Nakonec jim věnoval samostatný příběh v rámci projektu Bitevní pole o méně známých válečných epizodách. První svazek loni česky vyšel u BB/artu, obsahuje tři sešity vycházející původně u Dynamite Entertainment na přelomu let 2008 a 2009. Příběh zasadil do druhé půli roku 1942. „Fascinovaly mě ty hrdinky. Mladé ženy ve věku od osmnácti do zhruba pětadvaceti na úděsně zastaralých strojích proti neskonale silnějšímu protivníkovi. A když pomyslíte, co zkusily od mužských protějšků, ale hlavně co je čekalo, pokud byly sestřeleny a zajaty, začínalo mě to opravdu brát,“ řekl magazínu Newsarama.

První místo příběhu Noční čarodějnice opravdu sluší. Je to 79 stran solidního komiksu, i když kresba Russella Brauna je lepší v přiložených černobílých skicách. Koloring a počítačové dodělávky výtvarnou stránku trochu srazily. Přesto je působivá.

Leč co osud nechtěl – v říjnu 2008 vychází také první díl francouzské série Le Grand Duc (Velkokníže) scenáristy Yanna le Pennetiera, řečeného Yann, a kreslíře Romaina Hugaulta. Ten je synem plukovníka francouzského vojenského letectva a sám létá od sedmnácti. A hlavně ví o letadlech vše. Také tento tandem vyplodil tři díly, aby těch podobností nebylo málo, i když na každý museli čekat čtenáři rok (série skončila až v listopadu 2010). Dohromady 146 stran, ale s menšími panely, takže podstatně nabitější – proti Braunovi nakreslil Hugault „jen“ dvojnásobný příběh, ale pocitově se zdá být jeho komiks podstatně delší.

Co mohli napsat, napsali

Oba děje mají hodně společných motivů, ale není příliš myslitelné, že by „opisovali“. Kdyby měl jeden předlohu druhého, naopak by zametal stopy. Tady se nic takového neděje. V obou se objevuje německý voják, podezřelý z toho, že je Žid, anebo rovnou Žid poloviční; v obou zásadně ovlivní děj sympatie nacisty k ruské bojovnici; v obou vidíme nahá těla zajatkyň a syrovou hrůzu znásilnění; v obou hrdinové pochybují o nacistické nebo sovětské válečné mašinerii; a v obou se více či méně hraje na mystiku „nočních kouzelnic“. Prostě si oba z látky vzali vše, co se tam nabízelo. Víc v podobnostech nehledejme.

Ale scenáristickými prvky podobnost končí. Hugault totiž předkládá neuvěřitelnou špičku fotorealistického komiksu. Chvílemi připomíná svou pečlivostí Lachmanovo torzo Péráka, ovšem tohle není torzo, ale dotažené, dlouhé, románové dílo. Kreslíř věnuje každému obrázku mimořádnou pozornost. Rozpaky snad budí jen nástěnný obraz Hitlera na straně 23, ale to mohl být klidně záměr. Navíc má jeho komiks více vrstev. Ani láska německého „Romea“ Adolfa Wulffa a sovětské soudružky, „Julie“ Lilji, nejsou tím hlavním, i když zůstávají nosným dějovým obloukem komiksu.

Tím hlavním je kresba. Ostatně i titul komiksu odkazuje na nočního stíhače, Heinkela He-219. Hlavnímu hrdinovi připadá chvílemi jako „zlý hmyz“ – je to pravá wunderwaffen, zázračná zbraň, uchopená tak živě a bezmála s nábožnou úctou, že by nad ní i autoři Marsu 44 museli pocítit vzrušení. Le Grand Duc je příběhem tohoto letadla, nejen tohoto pilota. Stroje FW 190, Junkers 88, Heinkel, U-2 i Lavočkin jsou hrdiny komiksu stejně jako Wulff či Lilja. Pravda, podobně nahlédl monstróznost Heinkelu 219 už Biggles vyprávějící o bitvě o Británii (možná dokonce Grand Duca inspiroval), jenomže Hugault kreslí se suverenitou novátora. Nikdo neumí vystihnout taran či nouzové přistání jako on. Podvědomě ucuknete…

Kresba a koloring, jaké se nevidí

Nejsem však odborník a nerozklíčoval jsem, co kreslil rukou a co počítačem. Takže jen pár poznámek: Hugault coby pilot nadprůměrně vnímá povětrnostní podmínky. V komiksu je zima, sychravo, žhne peklo zápalných bomb. Stejně avantgardní je zobrazení střelby. Projektily linoucí se trasýrkami svítících střel z flaků či Vévody jsou tak skutečné, jakoby hvízdaly kolem uší. Proti tomu je Russell Braun dětskou omalovánkou. Při střelbě z ruční zbraně je dokonce hlaveň nakreslena o maličko výš než záblesk, protože ten ještě nedohořel, ale zpětný ráz už pušku či pistoli nadhodil. Nikdy jsem neviděl takhle skvěle zachycenou palbu. Ale i scénář je drsný a čtivý. Wulff vítá nováčky slovy: „Před pátou misí s vámi nikdo nepromluví, po desáté si vás začneme vážit a před padesátou vám vystrojíme pohřeb…“

Francouzi nabídli i několik erotických scén, někdy možná nerealistických, ale velmi reálných. Hugault se věnuje hodně umění pin-upu, vymýšlí dokonce fiktivní pin-upové plakáty Rudé armády, které zcela jistě neexistovaly, zatímco ty americké jsou v jeho podání okouzlující. V komiksu se sice díky tomu v Evině rouše trochu moc podobají Němky i Rusky, ale kdo by si stěžoval…

Ve srovnání s Hugaultem nemají Noční čarodějnice takový přesah. Ostatně už ten název není v češtině dost zvukomalebný – správněji čarodějky, ne-li vědmy. Nemohu vyzrazovat děj Velkonížete, přestože se v překladu téměř jistě neobjeví. Jen poznamenám, že v míru nelze válku pochopit. A tak je potřeba udělat pár kosmetických změn, v ději nesmí chybět „váhaví střelci“, Němci nahlas pochybující nad smyslem války, aby se současný čtenář mohl s někým identifikovat. V praxi jich asi tolik nebylo. Postříleli je. V tomhle smyslu je Ennis, vyrůstající během nejhorších let severoirského konfliktu, syrovější, neuhlazený. Do strhujícího finále setrvává v logice války. Bez milosti. A vtáhne tam originálně i tu Naďu Popovovou.

Takže nakonec není o tolik horší. Navíc intuitivně vystihl to, co dnešní historikové (hlavně západní) potvrzují stále více – Rusové nebojovali jen v hrůze z politruků za frontou. Naopak, Rudá armáda dokázala rozjet tak účinnou propagandistickou mašinu, že v lidech skutečně roznítila oheň. Nepochybně k tomu pomohlo i ustrojené ruské duše a celonárodní charakter obranné války. Ale třeba film Nepřítel před branami prostě neříká celou pravdu. Je doloženo, že wehrmacht po Stalingradu reformoval především ideovou práci s mužstvem. Odkoukal to od Rusů.

Oba komiksy stojí za to. Ale Hugault by měl za tu kresbu dostat nějakou nobelovku. Takhle rozsáhlý a kvalitní komiks se hned tak nevidí.

Bitevní pole #1
scénář Garth Ennis, kresba různí
BB/Art Komiks, 2013, 248 stran, 499 korun
záznam v ComicsDB

The Grand Duke
scénář Yann, kresba Romain Hugault
Archaia Studios Press, 2012, 144 stran, 25 dolarů

bitevni_pole_ennis

the_grand_duke

The Grand Duke

tgd_uk04_thumb
tgd_uk03_thumb
tgd_uk02_thumb

Bitevní pole – Noční čarodějnice



1 komentář u „Ženy ve válce: Bitevní pole má Ennise, Grand Duke zase neuvěřitelnou kresbu“

  1. Pěkný článek, děkuji. Obě knihy mám ve své komiksové knihovně. Zvlášť Bitevní pole od BBartu je velmi pěkná kniha.
    Pokud by se vydaly obě knihy War Stories od Vertiga, též Ennis, s koupí bych neváhal. Počkám na příští rok, pak si je koupím od poláků, obě tam už vyšly. Letos si bohužel od BBartu nemám moc co koupit.

Komentáře nejsou povoleny.