Skutečným hrdinou komiksů Petra Kopla nejsou Sherlock Holmes či John Watson, Jonathan Harker, Van Helsing nebo hrabě Drákula, ba ani profesor Challenger se svým týmem, hrabě Teleke a dokonce ani sama viktoriánská éra, v níž se celý cyklus odehrává a z jejíchž literárních tradic tak okázale čerpá.
Ne, skutečným hrdinou komiksů Petra Kopla je někdo, komu všichni tito hrdinové i s viktoriánskou literární tradicí slouží: Petr Kopl.
Mladý umělec zřejmě miluje viktoriánskou literaturu, velmi pravděpodobně zbožňuje možnosti komiksového média a dost možná obdivuje Ligu výjimečných od Alana Moorea. Ovšem zůstanu-li na úrovni autora implikovaného čistě textem samotným, v popředí Koplova zájmu stojí jednoduše on sám. Respektive stojí tam jeho vlastní jméno jako značka, jejíž produkty se musí vzájemně podporovat, a zároveň nesmí zmizet z horizontu pozornosti publika.
Reklama na tvůrce
Máme tu koncept jednoho viktoriánského makrosvěta tvořeného dosud komiksy Dracula, Sherlock Holmes: Pes baskervillský, Sherlock Holmes: Poslední případ (recenze), Sherlock Holmes: Skandál v Čechách (recenze), Tajemný hrad v Karpatech (recenze) a Ztracený svět (rozhovor), v rámci nějž se postavy napříč jednotlivými příběhy potkávají či dokonce ovlivňují. Může se zdát na české poměry nebývale promyšlený, leč mnohem promyšlenější je marketingově. Každá jednotlivá kniha je totiž reklamou na ostatní knihy a každý jednotlivý komiks v mocném spojení s ostatními komiksy je prostě a jednoduše reklamou na samotného tvůrce, který je v závěru každého díla prezentován jako osoba bezmála renesanční.
Tomuto nadřízenému modelu vzájemně se podporujících produktů jedné značky pak podléhají:
(a) pojetí postmoderních motivických, dějových a obecněji kulturních koláží,
(b) autorský styl, kdy zaprvé se diskuze o povaze textu na úrovni stylové i významové stávají součástí podpory značky a zadruhé autor sám přesahuje svoje texty jako autorita vstupující na pole kulturních debat,
(c) důmyslné oslovování čtenářů.
Začněme odzadu. Jednotlivé komiksy nabízejí věrným čtenářům stát se součástí rozvíjeného světa, který budou moci jako vizuální předobrazy postav sdílet společně se všemi milovanými hrdiny. Tuto radost přitom nesdílejí jen sami se sebou nebo se svými příbuznými ochotnými naslouchat (a obdivovat), kterak tato postava je přece v Koplově podání tak podobná jim samotným.
Ne, součástí hry je i přímé jmenování vylosovaných čtenářů na křtu minulé nejnovější Koplovy knihy i s jejich fotografiemi a jmény postav, jimž se staly předobrazy. To je navíc prezentováno tak, že si dané postavy přímo „zahráli“ (z pozice pasivních předobrazů jsou posouváni do pozice aktivních umělců). Umím si představit, že každý takový „herec“ doporučí koupi komiksu rozsáhlému korpusu známých, přátel a příbuzných, nejlépe s doplňkovou autogramiádou.
Odborník přes banality
Petr Kopl navíc prezentuje sebe sama coby odborníka na všeliká témata, přičemž už sama jeho adaptační pozice ho vlastně do role autority pasuje. Nakolik jde o další z Koplových rétorických her, naznačuje třeba Skandál v Čechách. V něm najdeme bonusové materiály v podobě dvou krátkých Koplových statí: Pátrání po skutečné totožnosti domnělého českého krále a Sherlock Holmes a sex.
V prvním případě shrne několik spekulací, jež nakonec vyústí do veskrze neobjevného tvrzení, že ta povídka je vlastně o něčem úplně jiném. V druhém případě se od podobně neobjevného tvrzení odrazí a zabalí ho do série rétorických kliček typu „znám jedinou správnou odpověď“. Ta přitom pouze oddaluje dospění k dalšímu neobjevnému tvrzení: nikomu do toho nic není. Analyticky podnětnější je samo rámování jednotlivých knih do diskuze o nich samotných jako výsledku konceptu, který je Koplovým jménem reprezentován i osvětlován. Koneckonců, jak již bylo naznačeno výše, koncept je důležitější než výrobky, jež přináší.
Do Kopla jistě mohou šít jeho kolegové, že je narcistní (proboha, samozřejmě, že je – a proč ne?) a že svou práci fláká. Obkresluje totiž podle nich předlohy k pozadí jednotlivých panelů a zjednodušuje si kresbu objektů jejich anatomickou deformací, skrytou za „cartoonovou“ nadsázku a vědomou simplifikaci na úkor napodobující ikoničnosti. Jenže Koplovi to vlastně může být jedno (netuším přitom, zda tomu tak skutečně je), protože všechny tyto výtky skryje pod důmyslný koncept, což činí na úrovni kontextu a textu.
Jak se dělá alibi
Na úrovni kontextu obhajuje svou vlastní pozici umělce, což se nejokázaleji projevuje v „předmluvě“ (na začátku a na konci knihy) k Tajemnému hradu v Karpatech. To byla jeho třetí viktoriánská kniha. Už proto bylo možné začít konceptualizovat – u druhé knihy by mu to nikdo nevěřil – a zároveň začít touto konceptualizací budovat hradby alibi, které mu budou sloužit do budoucna. Jeho postupy jsou sice argumentačně extrémně problematické až naivní, jak ukážu dále, ale na druhé straně lze obdivovat zápal, s nímž se do toho pouští.
Úskalí lze vidět v (a) skrývání nemodernosti, zastaralosti a naivity za osobu Julese Vernea (v jiné knize se znalecky pousmívá nad jednoduchostí povídek A. C. Doylea) nebo (b) obhajobě účelnosti cartoonové kresby coby vědomě podřízené konceptu: „A proč cartooning?“ ptá se Kopl. „Protože v tomto stylu kresby se vše jeví navenek stejně jako uvnitř. Zde má zlo vždy svou ohavnou tvář, nevinnost a laskavost jsou krásné a hrdinství a obětavost mají sílu. Zde vás nic nenechá na pochybách, kdo je kdo. Mé obrázky se neprohlížejí. Mé obrázky se čtou. Mají vám způsobit to, co vám dělá psaná kniha. Nemáte si pamatovat jednotlivé scény jako ve filmu. Mé obrázky by se vám měly plynule proměnit ve vzpomínky. To je kouzlo cartooningu. Já vám jen naznačím, co máte vidět. Představit si to musíte sami.“
Není to vskutku okouzlující sofistika? Kdybych zkoumal platnost těchto tvrzení, dalo by se úspěšně napadnout jedno každé z nich. Začalo by se od předpokládaného sdílení představ o krásném, ohavném či dokonce silném ve smyslu hrdinství a obětavosti – což je druh síly, jehož jednoduché grafické vypodobnění by mě zajímalo, bohužel se žádný příklad neuvádí. Pokračoval bych přes vachrlaté a ničím nepodložené spekulace o rozlišitelnosti rovin vnímání (dichotomie četby a prohlížení) k nepřesvědčivému pokusu o teorii médií (filmy se snad plynule neproměňují ve vzpomínky a z knih si nepamatujeme scény?).
A skončil bych třeba apelativním „naznačím/musíte si představit sami“, kde mi vztah k předchozím tvrzením prostě uniká: nejdřív se všechno navenek jeví na základě jasných norem zobrazování jako významově jasné (zlo jako ohavné, nevinné jako krásné), a najednou si musíte něco jen naznačeného představovat sami. Nezkoumám však platnost tvrzení a tato pro mě na rozdíl od mnoha jiných logicky vadných tvrzení souběžně představují extrémně zajímavý jev, tedy ukázkový příklad Koplovy schopnosti vytvářet si alibi ve formě předpokladu konceptu, který je nakonec silnější než koncept sám.
S tím souvisí i jeho obhajování pozice v rovině textu: „Bylo mi vyčítáno, že [odkazy] zde neplní žádný účel a jsou tam [v předchozích dvou knihách] pouze proto, že tam jsou. Není tomu tak. Ale nemohl jsem se bránit, dokud jsem nedošel až sem. V této knize se vám tedy poprvé odhalí, kam celou tu viktoriánskou bárku směruji. Doposud nic, co bylo řečeno, nebylo řečeno zbytečně. Pokud nevěříte, podívejte se do Draculy na poslední políčko komiksu před epilogem. Nejlépe proti světlu.“
Chtělo by se namítnout: Ano, některé odkazy v textu se možná stanou součástí světa jako celku (a třeba jen ten jeden, který se uvádí jako důkaz). Ovšem to přece nijak nevyvrací, že jiné odkazy jsou tam prostě jen proto, že v něm jsou. To přitom platí třeba i pro ty, jež jsou později citovány z jiné strany, neb ono vzájemné citování pro první ani druhou citaci z hlediska čtenáře nepředstavuje žádnou přidanou hodnotu. Pro autora však bezesporu ano: je to jeden svět (který jste vybízeni kompletovat, abyste docenili jeho nuance), je to jeden koncept (který tu byl od začátku a rozhodně se mu zpětně nic nepřizpůsobuje) a je to jeden Kopl.
Žádné velké kejkle s předlohou
Ironické je, že jinde v tomtéž textu autor vypráví: „Vím, jak to dopadne, ale následující dvoustránka je pro mě někdy stejnou záhadou jako pro vás. Zkrátka si moje představy dělají, co chtějí, já je jenom držím za šos.“ Takže všechno souvisí se vším, nic není náhodné, každý jeden odkaz má své místo v celku a jeden koncept vládne všem, ovšem zároveň je pro autora někdy následující dvoustránka stejná záhada jako pro čtenáře – a představy si během tvorby dělají, co chtějí.
V rovině výroku jde bezpochyby o paradox, ovšem z hlediska analýzy způsobů Koplova utváření svého vlastního obrazu jde opět mnohem víc o obratný rétorický trik, skrze nějž Kopl prokazuje, že právě on je autor… zdroj inspirace. Kdyby se totiž od tohoto neustále v různých permutacích opakovaného triku odhlédlo, jeden by se začal zarážet nad tím, do jaké míry se Kopl staví do pozice umělce řídícího makrosvět členitých dobrodružství, ačkoli jedno každé z jím podepsaných literárních děl je variací či koláží děl jiných. Jeho práce je na nejzákladnější úrovní prostě jen adaptací klasických literárních děl, byť třeba Tajemný hrad v Karpatech je v tomto ohledu mnohem volnější než relativně (!) věrné adaptace Doylea či Stokera.
Kopl bezesporu volí různé adaptační techniky, aby do syžetu původních děl co nejvýrazněji zasáhl: hraje si s perspektivami, přehazuje časové uspořádání původního vyprávění i původního příběhu, některé dějové linie spojuje a jiné vyhazuje. To ale dělá víceméně každý adaptátor, nejde o žádné velké kejkle a takových komiksů jsou koneckonců plné pulty knihkupectví. Ovšem žádný z jejich autorů si nečiní nárok být vnímán jako taková umělecká osobnost, za níž se prohlašuje Petr Kopl.
Na nejvyšší úrovni je totiž nakonec celá jeho okázalá Victoria Regina tím dokonalým trikem, skrze nějž ze sebe za pomocí oněch dalších kontextů onoho umělce dělá: postavy se napříč svými dílčími světy potkávají, píše se o nich v novinách a sem tam se přidá i nějaký další román, který Kopl (ještě) neadaptoval (od Vernea či Čapka). Některé události jsou bezesporu významnější pro chod světa jako celku než jiné, ale zatím nedošlo k žádnému významnému průniku a velkolepý zlom z Tajemného hradu v Karpatech do kombinace Dvaceti tisíc mil pod mořem s Válkou světů je sice působivým mezi-adaptačním krokem, ale proběhl v explicitní podobě stále jen v rámci jedné knihy.
Komiksy z jiné ligy
Jinými slovy, nakonec se i samotný koncept Victoria Regina ukazuje být zejména nástrojem Koplova utváření vlastní značky, i když se možná do budoucna ukáže ona významnost hlavní linie, o níž se mluví v úvodech knih: „Ačkoli jsou tyto knihy schopné stát samostatně, v podtextu jsou jejich děje propleteny a pro pochopení hlavní linie doporučujeme přečíst všechny.“
Současně tato adaptační založenost celého cyklu umožňuje velmi rychle produkovat nové a nové knihy, čímž se značka udržuje při životě. Nikdy přitom nemůže ani vzdáleně fungovat v míře například Ligy výjimečných nebo Planetary (recenze), kde se citační hra odvíjí na mnohem sofistikovanější úrovni. Především se tak ale děje v rámci původních narativů s nosnými postavami, z nichž každá je nositelem vlastní osobní tragiky nad rámec původních předloh. Díky tomu se pak znalost původního textu dostává do produktivní a intelektuálně vzrušující významové interakce s textem novým. Nehledě na to, že jak Liga výjimečných, tak třeba Planetary jsou komiksy nejen „ke čtení“, nýbrž i k velmi pečlivému „prohlížení“, vůči němuž se Kopl tak vymezuje.
Jakkoli by se Kopl pravděpodobně rád zapsal do dějin českého komiksu jako výrazná autorská osobnost a dělá pro to vskutku hodně, zatím je fascinující především jako výrazná marketingová osobnost, o níž lze napsat mnohem víc než o jejích textech. Je to bezesporu četba zábavná i nápaditá, ale navzdory všem dějovým úpravám, kulturním odkazům, křížovým citacím a koplovské sebeprezentaci (značka pití, postavy čtou Koplovy komiksy) za tu zábavnost i nápaditost vděčí více Doyleovi, Verneovi nebo Stokerovi než jejich tuzemskému interpretovi.
To však neznamená, že se dalším hříčkám z koplovské dílny budu vyhýbat… i když si raději přečtu opět něco od Doylea, Vernea, Stokera, Wellse, Burroughse nebo Haggarda, třebaže bez jejich vzájemného motivického propojování.
CYKLUS VICTORIA REGINA
– Dracula
Fragment, 2012, 128 stran, 149 korun záznam v ComicsDB
– Sherlock Holmes: Pes baskervillský
Alpress, 2011, 152 stran, 199 korun záznam v ComicsDB
– Sherlock Holmes: Poslední případ
Zoner Press, 2013, 329 korun, 192 stran záznam v ComicsDB
– Sherlock Holmes: Skandál v Čechách
Zoner Press, 2013, 160 stran, 289 korun záznam v ComicsDB
– Tajemný hrad v Karpatech
Zoner Press, 2012, 192 stran, 239 korun záznam v ComicsDB
– Ztracený svět
Grada Publishing, 2014, 116 stran, 199 korun záznam v ComicsDB
Chmm, to je zajímavý článek, se kterým se prakticky nedá nesouhlasit, ačkoli jeho vyznění může působit možná útočněji, než autor zamýšlel.
Překvapuje mě, kolik lidí kvituje provázanost Koplových knih a nejrůznější odkazy v nich, ale jak píše R. Kokeš, nemají prakticky žádný význam. Můžete se pousmát, když vidíte Broka, ale vidět ho v každé knize a někdy i dvakrát… není to moc?
A Kopl může být značka, celý ten jeho svět, ale asi ne moc úspěšná (bohužel), když se prodává v Levných knihách, je v Pevnosti apod. Podle mě si Kopl dělá to, co má rád a konspirační teorie jsou sice zajímavé, ale podle mě mimo. Petr Kopl je neskutečně milej člověk.
Ale článek tohotu druhu jistě potěší… sice jsem čekal na nějaké to info ze San Diega, ale to je asi na komiksarium málo hipster :)
já jsem od Kopla přečetl jenom Draculu a že by mě ty odkazy na jiná díla zaujaly, to se říct nedá. možná je to tím, že většinu původních předloh znám. já znám i příběh těch knížek, které jsem ani nečet. tak moc jsou ty příběhy známé. mnohem více by mě bavila provázanost postav a událostí v originálním příběhu, který jsem ještě nečetl. jenže to bych asi po Koplovi chtěl příliš. mnohem snadnější je dělat adaptace. navíc pro Kopla jsou komiksy jen vedlejšák. má k tomu normální práci. to je nejspíš důvod, proč dělá věci, tak jak je dělá. ale jestli si jeho tvorba nalezla fanoušky, tak proč ne.
Nejdřív Dan Černý, teď zase Radomír Kokeš. To by mě zajímalo, co jim ten Kopl udělal.
Já vám nevím, ale výrazně mě překvapuje fakt, že Koplova práce vůbec někomu stojí za to, aby napsal takovýhle rozsáhlý esej. Inu, někdo má na práci důležité věci a někdo se zase rád rýpe klacíkem v hovínku.
Ačkoliv čtu současnou českou tvorbu – Dana Černého, Karla Jerieho, Jiřího Gruse – a všichni jsou to borci, tak mě z nich Petr Kopl prostě baví zdaleka nejvíc. A za to určitě nemůže jeho fikaný marketing.
Mr. Idontknow: přesně, líp bych to nenapsal.
Lukáš- souhlas sousede:) U Koplových komiksů se prostě bavím nejvíc a tak jsou mi rozbory jestli je takovej nebo spíš makovej úplně lhostejný. Ať má třeba dobrej marketing, at si tam jeho postavy čtou jeho komiksy, ať si tam „hrajou“ vylosovaní lidé a říkají to pak po okolí kde komu. Ani na jednom nevidím nic špatného. No a?
A že se drží předlohy spíš víc než míň mi přijde taky jako klad. Naštěstí tu klasiku umí Petr Kopl převyprávět po svém a přidává do ní svůj situační humor a drobná vzájemná propojení, což prostě u čtenářů funguje a kupodivu i některé lidi štve.
Jsou tam některé odkazy prostě jen tak? No a? Proč ne? Je zábavné je hledat a i když nemají nějaký další smysl, tak alespoň pobaví a nebo člověka potěší, že nenápadný odkaz našel. Takové „mrknutí“ na čtenáře mi nikdy nevadilo. Naopak. Třeba včera jsem v TV koukal na Jurský park 2 a zahlédl jsem tam na budově plakát na fiktivní film Král Lear s Arnoldem. Drobnost, ale pobavila. A taky tam nebyl žádný jiný důvod, než mrknout na pozorného diváka a pokračovat dál v příběhu.
Jestli je Petr Kopl narcis to netuším, to ať si do něj „kolegové“ klidně šijou, ale že to fláká???? Coooo? Který jeho „kolega“ vydal tolik komiksů jako on???? Joooo, že obkresluje, to je to, co vadí? Já s tím tedy při čtení jeho komiksů problém fakt nemám. Ještě se mi nestalo, abych se na nějaké stránce zasekl a hudroval, že je úplně nepovedená. Jo, mohl by zpomalit a místo chrlení jednoho komiksu za druhým dát větší důraz na kresbu a s každým obrázkem se daleko víc patlat, aby mu tady nikdo nemohl říkat, že je flákač, ale sám za sebe tedy řeknu, že jsem s jeho kresbou dostatečně spokojený a jsem raději že vydá dva komiksy za rok v téhle stávající kvalitě, než jeden o něco víc promakaný.
A řešit jestli je Petr Kopl nebo Victoria Regina značka a jestli náhodou ten holomek neni lepší v marketingu než v komiksu, to mi přijde taky trošku uhozený. Jasně, Petr Kopl JE už dneska značka. A není to jenom zásluhou jeho hravé a nenásilné sebe prezentace v komiksech (zmíněný Koplův alkohol, apod.), ale jeho komiksy se prostě asi prodávají, takže se lidem líbí. Na tom, že napíše v každém komiksu „kupte si i ostatní, dá vám to větší smysl“ není fakt nic špatného.
Přijde mi z těch několika kritik co jsem tady na něj četl, že spíš ohrozil svým vlítnutím na komiksovu scénu partičku „kolegů“, kteří si tady v poklidu snili, že právě oni jednou sednou po Saudkovi na královský trůn a najednou je tady maník, který vydává jeden komiks za druhým, dovoluje si psát svoje jméno na alkohol a psát nějaké zábavné bonusové stati plné rétorických kliček a neobjevných tvrzení….
To co mu jeho „kolegové“ asi nemohou odpustit vystihuje nejlépe poslední tučný nadpis článku- „Komiksy z jiné ligy“. Petrovi Koplovi se u nás (a možná brzy i v zahraničí) podařilo pomalu prosadit a nechat konkurenci dost daleko za sebou a to se holt neodpouští….
Tenhle koment jsem nepsal jako zuřivou obhajobu Petra Kopla a jeho díla, ale čistě jako vyjádření svého názoru. S Petrem Koplem nejsme kamarádi a nemám ani žádný jiný důvod ho tady bránit. Jeho komiksy mám hodně rád a tak mi to nedalo a musel jsem tady taky na článek zareagovat:)
Marek B:ja zde nejsem jako Lukas, ale jako Glosa. Ujezd zdravi a vesmes souhlas s tebou napsanym.
Mne sa tvorba Petra Kopla veľmi páči, držím mu palce a stojím za ním. Všetky veci, na ktoré autor upozorňuje, sú mi ukradnuté. Vlastne sa vôbec čudujem autorovi článku, že si dal toľkú námahu s písaním textu, ktorý nestojí ani len za prečítanie.
Glosa- Aha, tak to jsem pak souhlasil s jinym Lukášem :D Taky zdravim:D
Kopl ma urcite talent, jeho cartoonova kresba je fajn, navic sem tam se mu povede dobry vtip, nicmene ja jeho tvorbu povazuji za rutinni. A to je pro me ten zasadni problem.
Prijde mi, ze jeho tempo chrleni dalsich a dalsich komixu, ktere logicky nemohou byt zdaleka tak propracovane, jak by mohly byt, kdyby jim autor dopral cas na „vymazleni“, neni nicim jinym, nez mrhanim talentu pane autora. A to mi prijde fakt skoda.