RECENZE > Práce Emmanuela Guiberta patří k tomu nejlepšímu, co tu za poslední roky vychází. Jeho díla se vyznačují dobrým pochopením jazyka komiksu, citem pro vyprávění, promyšlenou strukturou příběhu a v neposlední řadě akurátně zvolenou výtvarnou technikou.

Pokud byste čekali, že prequel k jeho třídílné Alanově válce bude jen samoúčelným svezení se na popularitě předchozího díla, velmi byste se zmýlili.

Kniha Alanovo dětství mapující relativně krátké období mezi roky 1925 a 1936 z dětství pozdějšího válečného veterána je radostnou četbou precizní Guibertovy tvorby. Přitom vše vypadá zdánlivě jinak. Jako kdyby autor jen naslouchal vyprávění veterána v důchodu a nenapadlo ho nic lepšího než dětství popsat několika banálními historkami prokládanými vyjmenováním všech možných i nemožných strejčků a tetiček.

Jenže do toho se vloudí pár linek, které až tak banální nejsou. A přes určitou líbeznost a pocit, že za velké deprese muselo být dětství v USA úplně super, přece jen přichází studená sprcha. S ní dojde k probuzení a uvědomění, jak to měl ten Guibert dobře vymyšlené.

Na vizuální stránce není až tak zajímavé, jak moc umí autor vytvořit dobový pocit. Že umí, jsme se ostatně přesvědčili už v předchozích knihách, viz recenze. Osobně mě ale zaujala perfektní práce s prázdným místem. S takovým krásným nic umí pracovat jen komiks a autor jeho smysl dobře chápe a používá ho se suverénní bravurou. Může tak snadno vytvořit pocit odcizení či jen zdůraznit nějaký prvek na stránce.

Společně s Fotografem od stejného autora tvoří Alanovo dětství špičku komiksů, které tu za poslední roky vyšly. Zatímco Fotograf je velkolepé ambiciózní dílo, jehož afghánské téma silně rezonuje i v dnešní době, tak příběhy malého Alana působí o dost skromněji, ale jsou také tak dobré. Vyberte si.

Alanovo dětství
Emmanuel Guibert
Meander, 2014, 160 stran, 298 korun
ukázky
záznam v ComicsDB