RECENZE > Tohle musí zaznít hned zkraje: komiks Nebeský bibendum chápu především jako jedno velké pupendum (od slova „pupendo“), jako políček obecnému vkusu, dětinskou šikanu políčenou na čtenáře. Co s tím? Přejít to mávnutím ruky? Varovat případné oběti a tak dík síle člověčí zvědavosti mimoděk protrhnout hráz čtenářského zájmu? Knihu vychválit? Mlžit? Jak obstát ve zkoušce publicistických dovedností?

„Je to komiks pro fajnšmekry, který se musí přečíst dvakrát – třikrát.“
Pavel Kořínek

„Dokáže se nebohý tuleň intelektuálně protlouct v takovém městě, jako je New York nad Loirou?“
profesor Lombax

„Dokáže se nebohý recenzent intelektuálně protlouct takovou knihou jako je Nebeský bibendum?“
Jan Samohejl

Začátek recenze
Jestli miluju nějakou knihu z éry českého komiksového restartu kolem přelomu tisíciletí, tak je to Pan Ovocňák. Skvěle míchá parodii na zámořský superhrdinský žánr s nedbalou elegancí sladké Francie. Od té doby vždy zbystřím, když se u nás objeví nějaká novinka od jeho autora, Nicolase de Crécyho. V předvánoční nabídce jsem proto nepřehlédl Nebeský bibendum, výpravné souborné vydání tří alb čítající dohromady 200 stran! Měl jsem sice určité informace, že tato publikace je povahy navýsost nespoutané, ale znáte to – řeči se vedou a voda teče. Starého mazáka, který je již trochu syt a znaven vyšlapanými stezičkami juxtapozičního vyprávění, jen tak něco nerozhází.

Do města New York nad Loirou připlouvá zaoceánským parníkem tuleň Diego. Má na sobě kalhoty s jednou nohavicí, je obut do střevíce velikosti č. 41 a pohybuje se pomocí berliček. Zpočátku se zdá, že je to takový ňouma, vedle kterého je i Jožka Lipnik hulvátský ranař, ale skutečnost je ještě o kousek drsnější. O Diega projeví abnormální zájem dvě party: prohnilé vedení města kontra Ďábel (zloprcek v kostkované zástěrce) se svou pekelnou cháskou. Ve hře je hodně – velké celostátní finále Nobelovy ceny lásky, kde by Diego mohl být horkým kandidátem.

Prostředek recenze
Asi už tušíte, že tulínek s berličkami z New Yorku nad Loirou není ušlechtilá zvířátkovská story typu lví Smečka z Bagdádu. On i Pan Ovocňák byla docela svérázná prča, ale Nebeský bibendum jde v tomto ohledu dál, mnohem dál… až do míst, kde pomalu (rychle?) končí veškerá legrace. Nicolas de Crécy se o své tvůrčí metodě vyjádřil slovy: „Když kreslím, mám jakýsi nejasný plán příběhu, který chci vyprávět, nedržím se ho však, protože se bojím, že bych potom sklouzl do prosté ilustrace. Líbí se mi vrhnout se do dobrodružství příběhu, nepřemýšlet při kreslení, je to jako automatická kresba.“ Zmíněná slova na Nebeský bibendum padnou jako zadnička na nočník – nejasný plán příběhu, kterého se mistr nedrží, při kreslení snad ani nepřemýšlí, je to jako automatická kresba. Zároveň však stoprocentně platí, že autor není nějaký amatér, který si jen tak něco zkouší a ve své naivitě neví, co dělá. De Crécy chtěl stvořit takový komiks a takový komiks po letech práce stvořil. Výtvarně se výsledku nedá nic vytknout. Je to obrazový šperk.

Přeložit takový komiks muselo být náročné. Řada person (s jednou čestnou výjimkou) vystupujících v bibendu trpí na dlouhá dramatická prohlášení a mají v lásce trochu klopotný akademická jazyk. V komiksu naleznete slova jako: kynocefalický, klystýrový, kolbiště, krchovní kutálka… abych uvedl jen několik případů začínajících třeba na písmeno „K“. Pan Richard Podaný, autor jazykového převodu do češtiny, není žádný překladatelský kandrdas, takže na jeho práci se můžeme spolehnout.

Tak to je asi všechno. Víc už opravdu nemám co napsat. Vlastně ne, není to všechno. V takové podobě by text zvolil variantu „mlžit“ z úvodu a ještě jsem neprobral třeba to avízované pupendum. Pravda je taková, že slibované peripetie kolem Nobelovy ceny lásky nejsou vyvrcholením celé knihy. Tenhle motiv je poměrně cudně opuštěn už v druhém albu. Místo něj se autorova pozornost zaměří… na co se vlastně zaměří? Nenapovídejte – já sám, já sám – já jsem recenzent, já jsem tu knihu četl, já vím o čem doopravdy je…

(Krátká pauza na rozmyšlenou.)

Další prostředek recenze
Poselství komiksu Nebeský bibendum je do určité míry printovou obdobou vehiklózních objektů švýcarského neodadaisty Jeana Tinguelyho (při této příležitosti doporučuji všem navštívit jeho muzeum v Basileji. Uvnitř jsem sice nebyl, ale okolo muzea jsem na jaře roku 1999 projížděl v autobusu). Všichni si nyní představme typické kinetické plastiky Jeana Tinguelyho – ty prapodivné stroje z nejroztodivnějších součástek vykonávající nesmyslný pohyb. Co s tím? Jedni mohou takovou tvorbu obdivovat za to, že je tak nááádherně rozvrzaná až zvrzaná. Řada lidí by z děl naopak vyseparovala staré pneumatiky spolu s kovovým šrotem pro sběrnu a zbytek vyhodila.

I můj přístup k Nebezkému bibendu prodělal dramatický veletoč. Od vyjádření „Je to bžundózní hlína.“ (viz mé průběžné poznámky během četby, arch papíru písmeno „B“ , vážící se k místu komiksu někde mezi stranou 43 až 50), po „Kolem strany sto to úplně ztrácí tah.“ a „Vyprchává ze mě zájem, jak to bude pokračovat.“ (viz mé průběžné poznámky během četby, arch papíru písmeno „B“, respektive písmeno „C“, kdesi mezi stranou 147 až 166. Obě poslední poznámky se dají číst jako eufemismus pro vyjádření: „Ať už to skončí, já chci konec!“).

Do takto nepříznivého verdiktu vpadly osudově další události. Třeba výrok českého komiksového guru a jazykového korektora Nebeského bibenda na křtu knihy: „Je to komiks pro fajnšmekry, který se musí přečíst dvakrát – třikrát.“ Při těch slovech mě bodlo u srdce. Asociace byla jasná: Všichni lidé jsou smrtelní – Sokrates je člověk – Sokrates je smrtelný. Platí zde analogie: Bibendum je pro fajnšmekry – Samohejl má k Bibendu výhrady – Samohejl není komiksový fajnšmekr? A to zrovna JÁ, KTERÝ… nenuťte mne, abych se na svou obranu chvástal fakty! V tu chvíli jsem se cítil jako Neo z Matrixu, když vycházel z kuchyně, kde se taky dozvěděl, že není fajnšmekr. Byla to jen pýcha fingovaného pseudofajnšmekra, který byl, jak sám někde napsal „syt a znaven vyšlapanými stezičkami juxtapozičního vyprávění“ a v momentě, kdy se stezička změnila v neschůdnou oranici (nebo snad přímo v močál?) zatoužil po jistotě fabulačního zábradlíčka, jehož madla by se mohl přidržet?

(Krátká pauza na rozmyšlenou.)

Spásné východisko lze hledat ve zmíněném opakovaném čtení. Při návštěvě křtu mi do konce publikace chybělo ještě asi patnáct stránek, takže jsem byl dalek Kořinkova požadavku „musí se přečíst dvakrát – třikrát.“ Teď mě napadlo – neříkal on ve skutečnosti „pětkrát – šestkrát“? To je jedno, nekomplikujme to. Buď jak´ buď – na repetitivní čtení nejsme v Komiksáriu zařízení. Kde bychom skončili, kdybychom museli publikace číst opakovaně? Ne, na takovou lopotu není poměrně nízký fixní plat pracovníka Komiksária kalibrován…

Závěr recenze
S takovými myšlenkami jsem usedl k posledním listům zpropadené knihy. A náhle se stal zázrak v podobě nových aktérů děje – tria žlutých (asi) tučňáků, od kterých hrdinové příběhu dostanou pěkně vycinkáno za lapsy v dramaturgii celé story. Nejsem milec současného ministra financí, ale nevyřčenou tezi babišoidního žlutého tria „Komiks by se měl řídit jako firma.“ bych v tu chvíli s chutí podepsal. Vlna hřejivé vlny satisfakce projela celým mým tělem…

A tak bych mohl pokračovat v recenzi dál a dál. Vůbec jsem nezmínil třeba své úvahy nad tím, zda by nebylo lepší Nebeský bibendum předělat na beletrii. Co znamená záhadný nápis na zadní straně obálky? Co znamená slovo bibendum? Nebo jsem neprobral svůj přešlap na křtu v podobě nesmělého dotazu do pléna, zda by nebylo dobré takovou knihu opatřit předmluvou nebo doslovem. Z reakcí tvůrců českého vydání jsem vyrozuměl, že by to bylo nemístné, ba snad až svatokrádežné. Fajn, – a na takovou knihu mám napsat recenzi??? Dalším velkým tématem knihy je třeba…atd.

PS: Na úplný závěr mi dovolte rozloučit se slovy, která pronesl psí parťák tuleně Diega. Ony věty věnuji vám, potenciálním čtenářům Bibenda: „Všechno se změní, Diego. Nevím, jestli k lepšímu, anebo k horšímu, ale všechno se změní. Nedívej se na mě tak. Víc ti toho povědět nemůžu…“

Nebeský bibendum
autor: Nicolas de Crécy
Meander, 2016, 200 stran, 698 Kč
záznam v ComicsDB