RECENZE > Sherlock Holmes je vlastně dost nešťastná figura. Jako by se Největší Detektiv Všech Dob a superhrdina dedukce stal loutkou ve veřejném vlastnictví, géniem k pronajmutí, který sebou nechá smýkat fanoušky a autory nejrůznějších holmesovských nápodob, pastišů a adaptací.

Znáte to. Sherlock v Americe, Sherlock v budoucnosti, Sherlock od Disneyho, Sherlock pro děti. Paranoidní Sherlock na Freudově kanapi. Rozšířením holmesovského univerza je i francouzská série Holmes (1854 / † 1891?), z jejíchž tří dílů nedávno dva vyšly česky ve společném albu.

Zástupy badatelů roztroušených po celém světě slídí s buldočí houževnatostí v celkem čtyřech románech a šestapadesáti povídkách tvořících takzvaný kánon, aby odhalily slepá místa a vynesly na světlo nová odhalení týkající se jejich idolu. Jenže nemusíte zrovna patřit mezi literární paparazzi, rentgenující skrz naskrz Sherlockův životopis, abyste nachytali Mistra z Baker Street v nedbalkách. Sám papá Doyle napsal svého hrdinu tak, že je do značné míry karikaturou sebe sama.

Holmesův legračně omezený rozhled (znalost literatury – žádná, znalost astronomie – žádná, znalost politiky – žádná), podivínská letora (domácí střílečky), a hlavně drogová závislost (kokain a morfium) – to vše vábí k vytěžení. Už celé století. A tomuto volání, v němž prim hraje nitrožilní aplikace a starost o detektivovu příčetnost, podlehli i komiksoví autoři Cecil & Brunschwig.

Inkoustová mlha

„Mám ho už po krk. Mám vůči němu takový pocit jako vůči jídlu, kterého jsem se přejedl. Stačí mi jeho pouhé jméno, aby se mi zvedl žaludek,“ vyznal se A. C. Doyle ze svých nálad, když mu Holmesova popularita začala lézt na nervy. A pak také: „Myslím, že ho nakonec oddělám a zlikviduju jednou provždy.“ Smrt – pravda, jen dočasnou, neboť superhrdinové neumírají – měl detektiv, jak známo, najít u Reichenbašských vodopádů, v zápasu s profesorem Moriartym. A právě záhadné okolnosti doprovázející Sherlockovo švýcarské zmizení a potýkání se s Napoleonem zločinu tvoří osu komiksového vyprávění, romanticky zahaleného do přísvitu plynových lamp a inkoustové mlhy.

Komiksový Holmes dýchá melancholii jako Londýn na konci viktoriánské éry páru. Ukazuje, že zápolení o uchopení sherlockovských příběhů je především bojem o atmosféru. Tmavé kouty, stínohra, déšť a ozvěna koňských kopyt na dláždění. Vzpomínky a mizející čas. Bludiště otazníků a zámlk, podtržené eliptickou obálkou alba, na níž chybí tvář. Tak se čtenáři sugeruje svět, v němž se tajemství může skrývat kdekoliv – ve vzoru na koberci stejně jako v jizvách obličeje.

Jenže je to tak trochu manýra a vlastně také past, kterou si autoři na sebe připravili. Londýn kreslíře Cécila je krásný a snově propastný, vyvedený přesnou kresbou, ale až příliš emblematický, očekávaný, nesčetněkrát viděný. Brunschwigem napsané postavy zase nevybočují z důvěrně známého narativního rámce – dr. Watson a jeho manželka, přičinlivý kluk z ulice, Sherlockův bratr Mycroft, sloužící vyšším zájmům, ba i A. C. Doyle v meta-roli „literárního agenta“ patří ke klasickému ansámblu holmesiád. Tu a tam sice čtenáře zaskočí výjev čehosi nepatřičného, třeba komická němohra nešikovného strážníka s šálkem čaje nebo nahá exhibice blouznícího starce, jsou to ale jen střípky, které zavedený svět nijak zvlášť nepřetvářejí.

Co je detektivka

Snad s vědomím těchto úskalí autoři rozvádějí ve druhém dílu série příběh do Holmesovy rodinné historie, o celé půlstoletí zpět. Namodralý chlad současnosti střídá teplý sépiový tón venkovských scén zaznamenávajících setkání Sherlockových rodičů. Ve spodních proudech komiksu cítíme meditaci nad fenoménem stárnutí a úbytkem životních sil, což je vlastně jeden ze signifikantních motivů holmesovského univerza.

Cecilův a Brunschwigův Holmes není komiksovou detektivkou, v níž by čtenáři postupovali stopu po stopě a soutěžili s detektivem v řešení případu. Není to klasická whodunitka, vyprávěná specifickými prostředky. Možná je to škoda. Koho někdy nad Schikanederovým plátnem Vražda v domě z roku 1890 napadlo, že mezi stafáží těch, kdo okounějí u těla mrtvé dívky, se nejspíš skrývá pachatel, ví, že obraz může literární detektivce docela klidně konkurovat.

V komiksovém Holmesovi je nicméně největší záhadou Holmes sám. Jeho balanc na hraně mezi genialitou a šílenstvím. Z veřejně dostupných rekvizit poskládali autoři příběh jednoho extrémně silného popkulturního mýtu; mýtu, jenž je sám svým vlastním opodstatněním i měřítkem. Přišli tak s dalším příspěvkem do intelektuální kratochvíle zvané Velká hra. Je to málo, nebo tak akorát?

Holmes (1854-1891?)
Christophe Cécil Coronas, Luc Brunschwig
Meander, 2014, 80 stran, 320 korun
ukázka na Komiksáriu
záznam v ComicsDB