RECENZE > Řeznicko-filozofická opera dospěla do třetího dějství a s ním i do finálního kataklyzmatu, nazvaného Eldorádo. Nastal čas stáhnout zakrvácenou zástěru a vystavit za tuto opulentní komiksovou hostinu účet.
Pokračování textu Jerie zrychluje a Candide se rozplývá
RECENZE > I když to tak na první pohled nevypadá, namalovat les je docela těžká výtvarná disciplína. Tedy pokud jde o skutečný les, živoucí organismus s jeho hlubinami, vůní a tajemstvím, a ne o skupinku stromů náhodně rozhozených v terénu. Barvy v lese přecházejí do těch nejrozmanitějších odstínů a světlo – zásadní prostředek pro modelování tvarů a prostoru – se láme desítkami směrů přes stovky větví a listů.
Pokračování textu Trutnovský drak podřimuje, ale sálá vnitřním žárem
RECENZE > Komiksoví čtenáři jsou jedni z nejtrpělivějších lidí na světě. Jen těžko si představit třeba televizní seriál, po jehož nadějném prvním dílu byste museli dlouhou řadu měsíců čekat na pokračování. Přesně tak je tomu s komiksovou sérií Candide, inspirovanou stejnojmenným Voltairovým satirickým románem. Karel Jerie konečně vydal druhou knihu plánované trilogie, nazvanou Velký inkvizitor, a jde opět o „žiletku“ čítající šest desítek stran, kterou zdatný fanoušek zvládne přelétnout během jízdy tramvají, pokud ne rovnou na stojáka v knihkupectví.
Pokračování textu Jerieho barokní splatter horor Candide míří ke hvězdám
RECENZE > Na jaře 1986 explodoval Černobyl a svět zažil jednu z nejhorších jaderných havárií a ekologických katastrof. O dva roky později začali Britové Neil Gaiman a Dave McKean vydávat u amerického DC trojdílnou komiksovou sérii Černá orchidej, jejíž protagonistka by docela dobře mohla zosobňovat křehkost přírody tváří v tvář devastující lidské civilizaci. Ukázali, že superhrdina (superhrdinka) může být bytostí éterickou, vzdušnou, lehounkou a jemnou jako okvětní lístek. A že přitom nic neztratí ze své působivosti a síly. Ostatně z podobné melancholie je utkán i jiný projekt DC – kultovní Sandman, jímž se Gaiman jako komiksový scenárista asi nejvíc proslavil.
Pokračování textu Síla křehkosti. Černá orchidej ukazuje, co v osmdesátých letech viselo ve vzduchu
RECENZE > Sherlock Holmes je vlastně dost nešťastná figura. Jako by se Největší Detektiv Všech Dob a superhrdina dedukce stal loutkou ve veřejném vlastnictví, géniem k pronajmutí, který sebou nechá smýkat fanoušky a autory nejrůznějších holmesovských nápodob, pastišů a adaptací.
Znáte to. Sherlock v Americe, Sherlock v budoucnosti, Sherlock od Disneyho, Sherlock pro děti. Paranoidní Sherlock na Freudově kanapi. Rozšířením holmesovského univerza je i francouzská série Holmes (1854 / † 1891?), z jejíchž tří dílů nedávno dva vyšly česky ve společném albu.
Pokračování textu Holmes jako obraz jednoho extrémně silného popkulturního mýtu
RECENZE > Některé děje lze komiksem vyjádřit jen docela těžko. Třeba: „Nejprve děla rozcupovala šest tisíc mužů na každé straně; potom muškety připravily tento nejkrásnější svět asi o deset tisíc lumpů, kteří tu otravovali vzduch, načež bodáky byly postačitelným důvodem k smrti dalších několika tisíců…“ Desetitisícové zástupy mrtvých se vymykají nejen lidské představivosti, ale i možnostem kresby.
Ovšem tady nejde pouze o astronomické výčty lidského utrpení. Přes dvě stě padesát let starý Voltairův filozoficko-satirický spis Candide se převedení do komiksové řeči vzpírá i z dalších důvodů. Alespoň na první pohled.
Pokračování textu Nekonvenční Jerieho Candide vyvolává optimismus
Řekněme hned na začátku: čím byl Spiegelmanův Maus pro emancipaci komiksové praxe, tím je kniha Scotta McClouda pro komiksovou vědu. Nevadí, že autor (naroz. 1960) svou monografii Jak rozumět komiksu vyslal mezi čtenáře už před šestnácti lety, které se u tak progresivního média, jímž komiks bezpochyby je, rovnají světelným rokům. Jeho komiksově zpracované pojednání totiž dává myšlení o „devátém umění“ rámec, s nímž se tak či onak bude muset vyrovnat každý, kdo se bude teorií tohoto oboru zabývat. Je proto nanejvýš dobře, že McCloudova práce vyšla česky – navíc ve skvělém překladu, jenž se vítězně popral s terminologickým vakuem, které u nás zatím komiksu vládne.
Porno nás přitahuje. Porno nás láká, neboť bez skrupulí zobrazuje mnohé z našich skrytých a skrývaných tužeb. Přesto nad ním s okázalým despektem ohrnujeme nos. Udělat z pornobranže zábavnou a taky trochu dojemnou látku na komiks se ve svém bezmála stodvacetistránkovém příběhu pokusili publicista Neil Strauss a kreslíř Bernard Chang.
Burnsova Černá díra je uhrančivým dílem. Vybízí k nejrůznějším výkladům a interpretacím, a přesto za její enigmatičností stojí přesný autorský záměr, přísná stylová jednota a promyšlená vyprávěcí strategie. Navzdory tomu, že jejích dvanáct dílů (a celkem devatenáct kapitol) vznikalo více než deset let – od roku 1994 do října 2005, kdy bylo Burnsovo „opus magnum“ publikováno poprvé v jednom objemném svazku – kritika se shoduje, že toto časové rozpětí, v komiksu nebývalé, na ní není prakticky znát. Ačkoli na konci prvního svazku autor vyzýval čtenáře k zaslání vlastních středoškolských nočních můr, milostných pohrom a tripových zážitků, aby se jimi nechal inspirovat, působí jeho příběh natolik kompaktním dojmem, až se zdá, že už na samém začátku měl o podobě svého díla dokonale jasno.
