Titeuf skutečně vidí řadu věcí jinak; jeho úhel pohledu – který ostatně tvrdošíjně vždy považuje za jedině správný – se často diametrálně liší od názoru jeho okolí: rodičů, spolužáků či čtenářů a na tomto odlišném náhledu na realitu je pak založena celá plejáda jednostránkových gagů našeho alba. Neboť nakladatelství Mladá fronta zase jednou zabrousilo na tenký led francouzského komiksu a po nešťastném pokusu s příběhem Paříž pod vodou (série Spirou a Fantasio) vyrukovalo s jednoznačně nejoblíbenějším současným francouzským komiksovým hrdinou Titeufem. Proč si k tomu zvolilo v pořadí 5. album série, na to odpovídá překladatel Luděk Janda: „Teprve od pátého dílu se Zepovi podařilo najít definitivní polohu pro svého hrdinu a současně se také ustálila jeho vizuální podoba“.

Pokračování textu Titeuf to vidí jinak →

Láska a smrt jsou z podstaty věci silná témata a jejich skloubením může autor dosáhnout velmi intenzivních účinků svého díla. Podařilo se něco takového Frederiku Peetersovi v jeho příběhu Modré pilulky? Švýcarský autor navíc příběh nevymyslel, on ho celý prožil. Tím, že zobrazil svůj život s přítelkyní, která je HIV pozitivní a navíc má stejně postiženého synka, otevírá čtenáři netradiční možnost nahlédnout jiným způsobem na záludný virus, o kterém bývá informován skrze média zpravidla diametrálně odlišným způsobem.

Pokračování textu Výlet do krajiny smrti a naděje →

Po příběhu Psychoterapie Daltonových zůstávají autoři série Lucky Luke v oblasti psychiatrie a duševních úchylek, neboť muž, po kterém je pojmenováno toto 14. luckylukovské album, je duševně vychýlený člověk, megaloman, který si částečně vědomě, částečně nevědomky hraje na westernového „Napoleona“. Jak se dočteme na závěrečné straně alba, příběh je inspirován skutečnou postavou Joshui A. Nortona (1819-1880), který žil v San Francisku a tamní obyvatele bavil svými výstředními nápady.

Pokračování textu Album dlouhých nosů →

Burnsova Černá díra je uhrančivým dílem. Vybízí k nejrůznějším výkladům a interpretacím, a přesto za její enigmatičností stojí přesný autorský záměr, přísná stylová jednota a promyšlená vyprávěcí strategie. Navzdory tomu, že jejích dvanáct dílů (a celkem devatenáct kapitol) vznikalo více než deset let – od roku 1994 do října 2005, kdy bylo Burnsovo „opus magnum“ publikováno poprvé v jednom objemném svazku – kritika se shoduje, že toto časové rozpětí, v komiksu nebývalé, na ní není prakticky znát. Ačkoli na konci prvního svazku autor vyzýval čtenáře k zaslání vlastních středoškolských nočních můr, milostných pohrom a tripových zážitků, aby se jimi nechal inspirovat, působí jeho příběh natolik kompaktním dojmem, až se zdá, že už na samém začátku měl o podobě svého díla dokonale jasno.

Pokračování textu Láska za časů moru →

Necelý rok trvalo nakladatelství Klokan/Alpress, než na český trh uvedlo celou trilogii komiksů v manga/manhwa stylu, zasazených do populárního světa počítačových her Warcraft. Oddané fanoušky herní série komiksový příběh Sluneční studna jistě potěší, setkají se v něm se známými postavami, vyprávění hladce zapadne do fikční chronologie jejich oblíbeného fantasy vesmíru. Co více si může fanatický obdivovatel přát. Má ale trojice knih klasického US manga formátu co nabídnout i čtenářům, pro které není planeta Azeroth druhým domovem?

Pokračování textu Nuda s draky →

Zaplať Pánbůh za všechny komiksové autorky světa! Ženy totiž většinou na rozdíl od mnoha mužů nepovažují za nezbytně nutné šokovat svět vymýšlením těch nejpozoruhodnějších způsobů smrti. Chtějí-li sdělit světu něco důležitého, nemusí u toho hned stříkat krev. Netýrají své hrdiny palčivými existencionálními otázkami na pozadí vyvražďování fiktivních národů kdesi ve vzdálené budoucnosti. Necítí nejmenší potřebu vláčet své pestrobarevné zachránce světa vzdálenými, nepřátelskými galaxiemi, aby ukázaly, kam až sahá jejich fantazie. A v neposlední řadě považují za chlapy i ty z nás, kteří neoplýváme vytříbeným sarkastickým humorem ani předimenzovanými bicepsy.

Pokračování textu Může se stát králíček traktoristou? →

„Konec světa se blíží! Nastávají dny hrůzy! Všichni zahyneme!“ volá šílený prorok Filipulus. Není se co divit, vždyť příběh o záhadné hvězdě psal Hergé v letech 1941-42, uprostřed vítězného tažení Hitlerovských vojsk Evropou. Úzkost, která v těch letech doléhala na obyvatele starého kontinentu nalezla odezvu i na prvních stránkách komiksu „Záhadná hvězda“. Nesnesitelné horko, které vyvolává nová hvězda, jež se nezadržitelně řítí k Zemi, vyhání obyvatele z domů a krysy ze svých úkrytů. Tísnivá atmosféra se ještě prohloubí, když Tintin pohlédne do dalekohledu a spatří v něm obrovského pavouka. Poté, co si Tintin odbude hrůzostrašný sen (sekvence zcela neobvyklá v Hergého tvorbě), se situace poněkud zklidní: bolid se nesrazí se Zemí, ale jeho úlomek dopadá do Severního ledového oceánu. Tím končí úvodní část příběhu a začíná část druhá: vědecká expedice zamíří k meteoritu na palubě lodi „Aurora“.

Pokračování textu Recenze: Tintinova dobrodružství #10 – Záhadná hvězda →

Máte nezřízený odpor k pavoukům a jiné havěti? Pak je to možná tím, že váš starší bratr byl zanícený terarista. Pijete rádi zelený čaj a dáváte přednost zdravé výživě? Pak je to možná tím, že vás v mládí rodiče nutili jíst tučné maso. Čtete rádi komiksy a jinou četbu nesnášíte? Pak je to možná tím, že jste v mládí byli slabí v matematice a spolužáci se vám posmívali.

Pokračování textu Recenze: Lucky Luke #13 – Psychoterapie Daltonových →